Proč kůň potřebuje úpravu zubů?
Nejprve je nutno říci, že má kůň hypsodontní typ zubů, což znamená, že mají omezenou růstovou periodu, ale prodloužené prořezávání. Koňský zub je chráněn proti neustálému opotřebování a obrušování povrchu, dlouhou korunkou, která je uložena v zubním lůžku, jedná se o rezervní korunku. Jakmile dojde u stoliček, zubů třenových a řezáků k opotřebení korunky, postupně se z lůžka objevuje nová. Jednodušeji řečeno, koním vyrůstají zuby celý život. V průměru je to 2 – 4 mm za rok.
Pro koně je přirozeným prostředím volná příroda, díky domestikaci, šlechtění a využívání koní došlo k mnoha změnám. V dnešní době koně chováme ve většině případů v boxovém ustájení. V jejich přirozeném prostředí, tedy volné přírodě, kůň většinu času trávil žraním. Díky tomu, že často žvýkal, si zuby zbrousil sám od sebe. Toto samovolné zbroušení zubů bylo způsobené třením okluzních ploch horních a spodních zubů o sebe. V dnešní době koně převážně krmíme pouze 3x denně, na pastvě se pohybují krátkou dobu, nebo někteří koně vůbec a to jim k dostatečnému zbroušení nestačí.
Dalším faktorem je charakteristika potravy. Dnes jim podáváme kvalitně upravené seno, granule, müsli a další krmiva, často zalité, nebo spařené vodou. V přírodě jejich potrava zahrnovala i tvrdší rostliny, malé větvičky, keře apod. a tom jim také napomohlo k obroušení zubů
Je jasné, že si kůň ve volné přírodě zuby nezbrousil tak kvalitně, jako to dělají zubní technici, či veterináři s pomocí rašplí, brusek apod. Ale musíme si uvědomit, že dříve po nich nebyla vyžadována žádná práce a sportovní výkonnost. Při práci s koňmi často používáme ohlávky, uzdečky, udidla a další věci, které dříve pro koně nebyly přirozené. Když zapneme nánosník u uzdečky a přitlačíme tváře na ostré hrany zubů, tak se nesmíme divit, že je kůň neochotný k práci, protože mu to způsobuje bolest.
Anatomická stavba zubu koně
Zub koně tvoří 4 typy tkání – sklovina, dřeň, zubovina a cement
Sklovina
Sklovina je bělavě modrá tkáň, pokrývá zub a tvoří rozsáhlé vnitřní a vnější longitudinální záhyby. Je mimořádně tvrdá, není však elastická, a tudíž snadno praská. Proto je obklopena dentinem a cementem, aby vydržela žvýkací pohyby a na ní vyvíjené síly.
Je považována za nejtvrdší a nejhustší tkáň těla. Má vysoký obsah minerálních látek (96 – 98 %), díky tomu je téměř průhledná a její barvu určuje prosvítající dentin.
Na zubech koně je sklovina, kromě třecích ploch zubů, kryta cementem. Pouze na rostrální ploše řezáků je cement setřen tak, že je vidět lesklá sklovina. Může se považovat za „mrtvou tkáň“, protože obsahuje hodně minerálií a na rozdíl od cementu a dentinu v ní nejsou žádné buňky.
Sklovina může být klasifikována do 3 základních typů. Sklovina koně je tvořena převážně typem 1 a 2, a poté jen malým množstvím typu 3. Přestože sklovina typu 1 a 2 je zastoupena všude, tam kde se sklovina vyskytuje, lze říci, že typ 1 je typický pro horní stoličky. Stejný poměr typu 1 a 2 je v dolních stoličkách a řezáky jsou převážně obklopeny sklovinou typu 2.
Řezáky koní jsou menší a plošší než stoličky, jsou méně mechanicky podporovány okolními zuby a během žvýkání jsou mimořádně mechanicky zatěžovány, takže na nich může sklovina snadno prasknout. Proto není překvapením, že jsou tvořeny sklovinou typu 2. Stoličky mají hlavně rozmělňovací funkci a sklovina na stoličkách je tedy tvrdé konzistence typu 1.
Zubovina (Dentinum)
Zubovina má žlutobílý vzhled a obklopuje dřeňovou dutinu. Je tvrdší než kost, ale má asi jen pětinu z tvrdosti skloviny. Je mnohem více elastická a tvoří převážnou část zubu. Po jeho délce obklopuje společně s cementem sklovinu. Dentin se skládá ze 70 %minerálií, 30 % organických látek a vody. Dentin je produkován odontoblasty uloženými v dřeni.
Dentin může mít rozdílný charakter, dělí se na primární, sekundární a terciární dentin. Primární zubovina se vytváří při vývoji zubu a její tvorba se zastavuje asi 3 roky po erupci zubu z dásně (ukončením růstu zubu). Je díky vysokému obsahu minerálií téměř průhledný jako sklovina. Sekundární zubovina se ukládá později na vnitřní povrch dřeňové dutiny a brání jejímu otevření při přirozeném otěru zubu. Je podstatně méně mineralizovaná než primární dentin a její zakalené, tmavé zbarvení je způsobeno absorpcí pigmentů potravy.
Změna barvy je vidět například na barvě hvězdičky řezáků a hnědavých liniích sekundárního dentinu na třecí ploše stoliček. Terciární zubovina je produkována v případech značného poškození zubu následkem silné iritace zubu poraněním, odlomením nebo nadměrným fyzickým obrušováním. Sklerotizovaný dentin je produktem chronické iritace a stárnutí zubu. Dentin je tvořen dentinovými tubuly, které jsou základní histologickou strukturou. Zubovina vytváří společně s dřeňovou dutinou jednotný funkční pulpo – dentinální komplex.
Dřeň (Pulpa)
je umístěna v dřeňové dutině. Je to síť bohatě inervované řídké pojivové tkáně obsahující nervová zakončení, artérie, žíly, lymfatické cévy, odontoblasty a fibroblasty. Pojivová tkáň je tvořena sítí retikulinovaných a kolagenních vláken. Odontoblasty jsou na periferii dřeňové dutiny uspořádány do vrstvy predentinu a produkují dentin. Vedle této funkce má dřeň zubu senzorickou, reparativní a ochrannou funkci.
Hypsodontní zuby potřebují, na rozdíl od brachyodontních zubů (zuby, které po prořezání dále nerostou), zachovanou produkci sekundárního dentinu téměř po celou dobu životnosti zubu, aby nedošlo k otevření dřeňové dutiny. Dřeňová dutina končí přibližně v úrovni okraje dásně. V zevní klinické korunce by měla být uzavřena. U starších jedinců však dochází k podstatné redukci velikosti dřeňové dutiny a od 8. roku již díky sekundárnímu dentinu její otevření nehrozí tak, jako například u šestiletého koně.
Cement (cementum)
je krémově zbarvená dentální tkáň s mechanickými vlastnostmi a histologickým vzhledem podobným kosti. Obsahuje 2/3 anorganických látek, třetinu organických látek a zbytek je voda. Díky obsahu organických látek kolagenních vláken je poměrně pružný.
U hypsodontních zubů je zpravidla cementem pokryt celý povrch zubu, vyplňuje infundibulum, vyhlazuje nerovnosti skloviny a chybí jen na místech většího otěru. Podobně jako dentin je cement živá tkáň. Při odrůstání zubu ztrácí cement na zevní korunce výživu a stává se inertní, mrtvou tkání. Cement je bez výživy i v infundibulech a postupně se zde vytrácí. Cement je velmi adaptabilní kalcifikovanou dentální tkání a rychle se ukládá v místě alveolu v případě poranění či vstupu infekce.
Hlavní úlohou cementu je upevnění zubu do zubního lůžka a ochrana pod ním ležících vrstev. Cement se ukládá po celou dobu života zubu a to kolem kořene a okolo rezervní korunky. Dochází k neustálé tvorbě Sharpeových vláken (pevné vazy) a tím je zabezpečena prolongovaná erupce hypsodontních zubů. Další funkcí periferního cementu je poskytnutí určité pružnosti zubu v alveolu a ochraně pod ním ležícího dentinu na apexu zubu.
U starších hypsodontních zubů přispívá cement k pevnosti zubu při značném otření korunky. U některých velmi starých koní dojde k expozici zbytku zubu, na kterém již není vidět sklovina, a zub je díky obsahu dentinu a cementových depozit hladký. Otírání zubu je velmi rychlé.
Malé množství periferního cementu se vyskytuje i na řezácích a špičácích. Na stoličkách jsou vrstvy cementu velmi silné hlavně v místech, kde se vchlipuje sklovina. Cement je nejsilnější na mediálních vchlípeních spodních stoliček, zde může vytvářet ostrůvky obklopené vrstvou skloviny.
Dentální Problémy
Předkus/podkus
Předkus či podkus mají mnoho dalších označení, například přerostlá maxilla, nejvíce se však používá tzv. papouščí huba.
Definice této vady chrupu je, že hrana horních řezáků je o kousek vpředu než hrana spodních řezáků. Vyskytuje se mnoho různých stupňů „papouščí“ huby – od menších až po kritické stavy. V těch lehčích případech se horní a spodní řezáky neustále dotýkají, ale nepřiléhají na sebe. V těch kritických případech se řezáky nikdy nepotkají. Kůň nemůže přirozeně kousat, zuby se o sebe neobrušují a velmi špatně přijímají udidlo.
Tato vada se nevyskytuje hned u nově narozených hříbat, ale objeví se kolem 1 až 6 měsíce života. Příčiny výskytu této vady nejsou zcela jasné. Může vzniknout na základě genetiky, nějakého poranění či onemocnění, které kůň prodělal jako hříbě v období nejrychlejšího růstu.
Háky
Háky se vytvářejí při vychýlení stoliček koně. Dále jsou háky běžným následkem předkusu a podkusu u řezáků.
Naneštěstí pro koně a další býložravce se zub, který není v kontaktu s protilehlým zubem, neopotřebovává, tak jak by měl. A to jsou důvody díky, kterým je výskyt těchto háků velmi častý. Háky omezují pohyb mandibuly a to jak dopředu, dozadu a do stran. Velké háky mohou způsobovat nepohodlí koně při žvýkání, které vede až k vypadávání částečně nažvýkané potravy z huby, ztrátě váhy, dušení a dokonce i ke kolikám.
Přerostlé ostré hrany
Přerostlé ostré hrany (horní zuby – vnější hrana, spodní zuby – vnitřní hrana) jsou známé jako hroty skloviny, které se přirozeně vytvoří po určitém čase při prořezávání zubu. Tyto ostré hroty jsou často příčinou bolesti, tvorby ran a vředů na stranách tváří a jazyka. Pro koně se stává žvýkání velmi bolestivé. Může dojít až k nedostatečnému rozžvýkání potravy, dokonce i vyplivování zčásti rozžvýkaného sena. Naneštěstí se tento problém běžně vyskytuje.
Zvlněný chrup (často nazývaný vlnitá huba)
Jakmile je jeden nebo více zubů dominantní, tak se na zubní arkádě vytvoří nepravidelně vysoké a nízké zuby, které leží proti sobě. Tomuto jevu se říká vlnitá huba. Výsledkem abnormálního skusu, chybějících zubů a abnormálního pohybu při žvýkaní, je vytvoření dominantního zubu. Jak se dominantní zub prořezává, tak nadměrně opotřebovává protilehlý zub.
Jestliže nedojde ke zbroušení, tak dominantní zub opotřebuje ten protilehlý zub až na dáseň. V dásni se zachytává krmivo a spolu s krmivem se do dásně dostanou bakterie, které poškodí zubní lůžko. Při zjištění těchto potíží je třeba dominantní zub zbrousit na úroveň ostatních zubů a tím pádem může protilehlý zub dorůst do úrovně sousedních zubů.
Rampy
Rampy (přerostlé stoličky/premoláry) jsou dost podobný problém jako již zmiňované háky na zubech. Avšak takto přerostlé stoličky jsou ostré pouze na jedné straně (tvar rampy), mohou se převážně nacházet na prvním a posledním zubu v lícní části (1. premolár a poslední stolička). Takto přerostlé zuby způsobují při kousání poranění na měkkých tkáních, které leží proti přerostlému zubu. Dále mohou znemožňovat pohyb mandibuly dopředu a dozadu stejně jako to je u háků.
Tento pohyb je velmi podstatný u ježděných koní. „Rampy“ mohou vytvářet problémy v uložení spodních stoliček a tlačit na spánkový kloub mandibuly.
Paradentóza
Paradentóza je u koní velmi běžná a je potřeba ji co nejdříve rozpoznat. Pokud se nezačne ihned léčit, je tento stav nevratný.
Dochází k předčasné ztrátě zubů a k tvorbě abscesů na kořenech zubů. Paradentóza způsobuje nepříjemný pach z huby a je trochu bolestivá. To je důvod, proč koně pomaleji žvýkají, krmivo si cpou dozadu na stoličky, hodně sliní a při žraní sklánějí hlavu.
Zubní kámen
Jeho výskyt není nic závažného, ale zamezuje příchod kyslíku k dásni, což způsobuje její zčervenání. Jeho odstranění není nic těžkého a v podstatě u koní, kde je jeho výskyt nadměrný, ho může majitel odstranit sám.
Tvorba zubního kamene nemusí značit špatnou péči, ale spíše naznačuje specifické komplikace s vnitřními orgány, jako jsou ledviny a játra. Stejné potíže se vyskytují u starších koní.
Vysoké nebo dlouhé zuby
Většina z nich se vyvine následkem nedostatečného otěru, který nastává u koně s chybějícím protilehlým zubem. Rozdíl výšky zubu nebo přerůstání do výše 2-3 mm nemusí být na první pohled patrné a později jsou již nerovnosti růstu ručním rašplováním neřešitelné. Tyto zuby můžeme snížit elektrickou bruskou.
Fraktury zubů a čelisti
Fraktury zubů a čelisti nejsou vzácnou příčinou přivolání veterinárního lékaře. Mandibula je dokonce považována za nejčastěji zlomenou kostí v koňském těle.
Je mnoho příčin, díky kterým dochází k frakturám. Buďto vzniknou při přímém úderu, kousnutí do příliš tvrdého předmětu nebo při nesprávně prováděném stomatologickém zákroku.
Dalším důvodem může být hraní si s pevnými předměty (dveře, žlaby, kbelíky), kterým koně řeší nadbytek volného času ve stáji. Dojde buď k odlomení části korunek zubů, nebo ke zlomeninám mandibuly či maxily. K nejčastějším frakturám patří fraktura řezákové části čelisti v situaci, kdy se kůň zachytí rostrální částí hlavy mezi pevnými předměty, lekne se a snaží se rychle uvolnit. U kopnutí druhými koňmi a pády nedojde jenom k rostrálním zlomeninám, ale také frakturám kaudální oblasti čelisti.
Nástroje pro koňskou zubařinu
V současné době se používají k úpravě zubů 2 typy nástrojů – ruční rašple nebo elektricky poháněné brusky. Veškeré nástroje jsou speciálně upravené pro koňskou zubařinu. Materiál i tvary jsou velmi dobře uzpůsobené koňské hubě tak, aby nedošlo k poranění měkkých tkání (dásně, jazyk, tváře, …) a k nežádoucí reakci ať už alergické, nebo k podráždění trávicího traktu.
Výhody/nevýhody ruční rašple a elektrické brusky
Velkou nevýhodou práce s ručními rašplemi je, že je více fyzicky náročná a při velké nerovnosti zubů v hubě je potřeba více návštěv zubaře. Výhoda je, že se při ošetření ručními rašplemi nemusí kůň přispávat a úpravu zvládnou i bázliví a problémoví koně.
Já ke své práci využívám elektrické brusky, nejvíce práce zastanu na zadních zubech (stoličky + zuby třenové) dlouhou bruskou zhruba 40 cm zakončenou diskem. Potom ráda pracuji s kratšími typy, kterými zuby dohlazuji a upravuji s nimi řezáky + špičáky (u valachů a hřebců).
Abych práci dobře odvedla, potřebuji další drobnosti a příslušenství, jako např. spekulum (rozvěrač), zrcátko a další.
Práce s elektrickou bruskou je rychlejší, přesnější a upravit velké problémy zvládnu během 1 návštěvy. Nevýhodou je, že zvuk a drnčení brusky problémovější koně hůře snášejí, ale i s těmi si poradím.
